Jak se vyvíjí dětská řeč?

Jak se vyvíjí dětská řeč?

Vývoj lidské řeči patří k nejpozoruhodnějším jevům, rodiče mají ve vývoji svého dítěte jisté mezníky, ke kterým se upínají, ať je to první úsměv, přetočení na bříško, první sed, první krůčky, tak jedním z mezníků vývoje jsou první slůvka. Často se rodičům stává, že pokud jejich děti s příchodem prvního roku nezačnou vyvozovat první slůvka, začínají se bát. Prvním a velmi důležitým faktem je to, že sice existují mezníky ve vývoji řeči, ale nelze tento vývoj přesně a striktně členit. Mnoho lidí si neuvědomuje, že vývoj lidské řeči probíhá vlastně již po narození, jelikož vývoj se člení na přípravné období vývoje řeči a období vlastního vývoje řeči.  Na oba se teď zaměříme konkrétněji.

Přípravné období

Už důležitý aspekt je křik, možná se to bude zdát neuvěřitelné, ale už toto je komunikační projev. Jedná se vlastně o první projev po narození, představme si situaci, kdy dítě přichází na svět. Z pohodlí matčiny dělohy, kde je klid, přítmí, teploučko, měkoučko…A najednou se ocitne ve světě, kde je hluk, zima, mnoho světla. První křik po narození si teda můžeme přeložit jako „pomoc, něco se děje a já nevím co“. Existují i jiné druhy porodů, při kterých novorozené děti nekřičí, ale kýchnou. Ne vždy tedy po narození, a seznamování se s okolním světem, musí přijít pláč. Ale o tom možná jindy J.

Broukání

žvatlání

To, že se děti narodí jiným stylem, ovšem neznamená, že nebude křičet nikdy. Křik a pláč je přirozeným projevem dětí a v prvních dnech života se tento křik dá považovat za reflexní. Existují děti, které prokřičí dny, a jsou děti, které si hrají a své dny tráví zkoumání svých ručiček. Děti také velice brzo rozliší zvuky od lidského hlasu a také tak reagují. Již u malého novorozeného dítěte je možné rozpoznávat typy křiků, po 6. týdnu života dostává křik citové zabarvení. Je možné, že jste si u dětí všimli křiku, který má takový tvrdý hlasový začátek, který jednoznačně poukazuje na nespokojenost. Dále existuje křik, který má měkký hlasový začátek, lahodí tedy našemu uchu více, tímto typem křiku děti dávají najevo spokojenost. S postupem času se zvětšuje i rozsah a škála zvuků – tyto zvuky s měkkým hlasovým začátkem známe spíše pod pojmem broukání. Na toto období navazuje období pudového žvatlání, jedná se vlastně o hru s mluvidly, děti si pohrávají s jazykem, pohybem čelistí, rtíky, provádí pohyby ústy jako při žvýkání a toto doplňují zvuky. Pudové žvatlání se vyskytuje u všech dětí bez rozdílu světadílu či kultury, a pro zajímavost, i děti se sluchovým postižením (u dětí se sluchovým postižením dochází k rozdílu v další fázi, a to napodobivém žvatlání). Toto období lze vymezit do 6. měsíců života. Na období pudového žvatlání navazuje období napodobivé, které spadá přibližně do 6. – 8. měsíce života. Tady již dítě začíná zapojovat sluch i zrak a začíná sledovat pohyby maminky a blízkého okolí, začíná napodobovat hlásky mateřského jazyka, ale dříve než začne napodobovat hlásky, je nápadnější nápodoba melodií a rytmu řeči. 

V tomto období se děti snaží napodobovat hlásky, v tomto období si často rodiče pletou první slůvko s experimentováním s mluvidly. Někdy se může stát, že děti opakují tatata nebo mamama, z těchto sledu slabik jednou skutečně bude slůvko, ale až v době, kdy dítě pochopí jeho význam. Do té doby mluvíme o fyziologické echolálii. A proč tedy děti nejčastěji vyslovuji mama, tata, baba, dada, apod.? Je to jednoduché, artikulačně nejsnadnější je výslovnost neutrálního A v kombinaci retních hlásek, tedy P, B, M, ale také závěrová hláska T. Abychom dokončili myšlenku s dětmi neslyšícími, v tomto období tyto děti začínají mít obtíže a jedná se o důležitý diagnostický moment, jelikož tyto děti postupně žvatlat přestávají a nenapodobují, důvod je snadný, chybí to důležité, tedy zpětná sluchová vazba.

Další stádium je rozumění řeči, které nastupuje přibližně mezi 10. a 12. měsícem. Děti v tomto období začínají chápat řeč, nechápe sice plně obsah slov, ale uvědomuje si to, jakým způsobem mluvíme, čím naši promluvu doprovázíme (mimika, hlasitost, gesta). A vzhledem k tomu, že děti jsou velmi učenlivé, velice brzy začínají slova nabývat na významu.  Děti se učí rozumět prvním básničkám, jednoduchým pokynům a je takové obrovská zábava sledovat dospělé, jak reagují, když děti zvednou ruce nad hlavu a očekávají typickou větu „no ano, tak jsi veliký J“.

Stádium vlastního vývoje řeči

A je to tady, dlouho očekávaný okamžik, dítko řeklo první slůvko. Ovšem existují rodiče, kteří si někdy zaměňují právě experimentování s mluvidly (tatatatata, mamamama…) za první slovo. První slovo dítě vědomě vysloví za určitým účelem. Může se stát, že nás dítě překvapí tím, že první slovo není ani máma, ani táta, ale něco, co dítě mimořádně zaujalo, například „haf, bota, pápá“. Dítě tedy prolomilo práh pochopení a zároveň i práh proslovení. To, že dítě řekne první slůvko, ještě neznamená úplný konec žvatlání. Slovo pro začátek nahrazuje celou větu, schválně, co všechno může znamenat „ham“ a „haf“? Slovo se prvně přiřazuje ke konkrétnímu – „haf“ je jenom náš Alík, ale postupem času už je haf i sousedův pes, pes, kterého potkáme na ulici a třeba i plyšová hračka. Ale když ono je toho tolik, co se dá pojmenovat a slovní zásoba se rozšiřuje – rodí se první věta.

Možná bude jednodušší si řeč představit v souvislosti se čtyřmi jazykovými rovinami.

Gramatika

Gramatiku můžeme blíže zkoumat až po prvním roce života, kdy děti produkují první slovíčka, které ovšem zpočátku se neskloňují, nijak neohýbají. Přibližně v  1,5 – 2 letech děti začínají tvořit dvouslovné věty „máma pápá“. Děti prvně ze slovních druhů používají podstatná jména a později slovesa. Mezitím si můžeme všimnout tzv. onomatopoických slov, volně přeloženo zvukomalebná slova (pipi, bum, bác). Postupně děti začínají přidávat přídavná jména a postupně i osobní zájmena, to je mezi 2. – 3. rokem života. V tomto období začíná dítě i skloňovat. Po třetím roce už umí používat jednotné a množné číslo. Nejpozději si děti osvojují číslovky, předložky a spojky. Při skládání vět si můžeme povšimnout, že děti dávají na první místo ve větě to slovo, které pro ně má nejdůležitější význam.  Mezi 3. – 4. rokem už děti začínají zvládat mluvit v souvětí.  Možná jste si všimli, že děti někdy nesprávně skloňují a třeba vytvoří dobrý – dobřejší, nepanikařte, do 4 let se jedná o zcela přirozený jev, který nazýváme fyziologický dysgramatismus, ovšem pokud toto přetrvává i po 4.roce, vyhledejte odborníka.

Slova

O rozvoji slovní zásoby jsme si už napsali výše, možná si ještě uvedeme, že v období přibližně 1,5 mluvíme o období otázek „Co je to?“ „Kdo je to?“. V období 3,5 roku už začínají složitější otázky, a to „Proč?“, respektive „Kdy?“. Jenom pro představu si uvedeme tabulku s průměrným počtem slov, zdůrazňuji slovem PRŮMĚRNÝM.

Věk	Průměrný počet slov
1 rok	5
1,5	70
2	270 – 300
2,5	350 – 450
3	1 000
3,5	1 200
4	1 500
5	2 000
6	2 500 – 3 000

Zvuky a výslovnost

Dá se říci, že nesprávná výslovnost je denním chlebem téměř každého logopeda. Rozvoj výslovnosti se řídí pravidlem nejmenší námahy, tedy děti se nejprve učí hlásky, které jsou nejméně náročné. Nejsnadnější jsou tedy samohlásky, následně hlásky retné (P, B, M). Pořadí upevňování si hlásek můžeme seřadit následovně:

Závěrové – p,b,m,t,d,n,ť,ď,ň, k,g

Úžinové – f,v,j,ch,s,z,š,ž

Polozávěrové a úžinové se zvláštním tvořením – c,č,l,r,ř

Sykavky: již je začínají používat tříleté děti, ale dost často nepřesně. Pokud dítě neumí ještě měkké hlásky ť, ď, ň, nepoužívá často ani č, š, ž (tyto hlásky jsou z artikulačního pohledu velice podobné). Spíše dítě používá c, s, z (masinka). V opačném případě se může stát, že děti naopak vyslovuje č, š, ž(šobota) a řada ostrých sykavek si dává načas. Někdy se může stát, že dítě sykavky neumí a nahrazuje je jinými hláskami, nejčastěji T (matynka). Nelze přesně určit to, v jakém pořadí se dítě naučí vyslovovat sykavky, je to velice variabilní a hlavně individuální.

Měkčení: z počátku je pro dítě obtížné rozlišovat hlásky jako T a Ť, D a Ď. Toto se dítě postupně naučí s tím, jak se naučí ovládat svaly mluvidel a zpřesní se tzv. fonematický sluch. Obvykle se tak děje po čtvrtém roce života.

Hláska K: tato hláska je často chybně vyslovovaná, respektive nahrazovaná (točta). Někdy se může stát, že děti zvládají složitější hlásky na výslovnost, než je K, ale chce to trpělivost a čas. Samozřejmě je vhodné dítěti pomoci reedukačními technikami, ale přiměřenou.

L, R a Ř: patří k posledním hláskám, které se objevují. Nejčastěji se dítě naučí prvně vyslovovat L, poté R a až poslední Ř. Lze říci, že všechny tyto hlásky jsou poměrně složité, ale z hlediska jejich tvorby se L musí zvednout a dotknout patra a spustit dolů, kdežto R ještě nahoře musí zakmitat. A co teprve Ř, tato hláska musí zakmitat ve zmenšeném prostoru (zuby jsou totiž u sebe) a vícekrát. Může se ale stát, že se Ř objeví ještě před R. Méně pravděpodobné je, že se L objeví jako poslední. Vzhledem k tomu, že tyto hlásky jsou poměrně složité, začínají se objevovat po pátém roce života. Existují ale děti, které potřebují čas do sedmi let. Sedm let je totiž mezník pro fixaci hlásek a celkově mluvních návyků.

Rozlišování hlásek: někdy děti zvládnou říci hlásku izolovaně ššš, ale ve slově je to pro ně obtížně a mohou jej nahrazovat (matinka). Nebo může se stát, že když se ve slově vyskytuje jedna hláska (šaty), tak je to v pořádku, ale při výskytu dvou hlásek už dítě může mít s výslovností obtíž (sušenka). Zkusme se vžít do dítěte. Vyslovit hlásku samostatně může být náročné, ale více náročné je její zařazení ve slově. A co teprve, když v jednom slově jsou tyto náročné hlásky dvě? Vývoj dětské řeči a výslovnosti prochází etapami, stane se, že některá etapa už je s vývojem u konce, kdežto jiná ještě ne.

KLENKOVÁ, Jiřina. Kapitoly z logopedie I. Brno: Paido, 1996. Edice pedagogické literatury. ISBN 8085931419.

KUTÁLKOVÁ, Dana. Průvodce vývojem dětské řeči: logopedická prevence. 5., přeprac. vyd. Praha: Galén, c2009. ISBN 9788072625987.

Terapie, které mohou pomoci komunikovat

Jen komunikační terapie?

Komunikace osob s kombinovaným postižením je velmi složitá oblast, ale terapie nemusí být pouze logopedická či komunikační. Tak jako celé lidské tělo je důležité chápat jako jeden celek, to samé platí i o procesu rozvoje komunikace. V tomto příspěvku si tedy uvedeme příklady terapeutických metod, které mohou, jako vedlejší produkt, dopomáhat při rozvoji komunikace, ač se to může zdát někdy i neuvěřitelné. Buďme k sobě upřímní, když se cítíme uvolnění, nic nás nebolí, komunikujeme na jiné úrovni, než v případě, že nám něco schází, tedy, pokud uspokojíme ty nejzákladnější potřeby (spánek, hlad, vylučování, odstraníme či zmírníme bolest, apod.), můžeme se zaměřit na potřeby vyšší, kam patří právě komunikace.

Jako první se seznámíme se synergickou reflexní terapií, tuto terapii lze představit jako komplexní systém, který je primárně určen pro osoby, které mají obtíže v pohybovém aparátu (DMO, skoliózy, pooperační stavy, stavy po úrazech, a jiné). Tento typ terapie je spíše podpůrný, doplňkový či také preventivní. Jeho hlavním cílem je zmírnění, odstranění a předcházení obtížím na pohybovém aparátu. Synergická reflexní terapie využívá a slučuje prvky z různých terapií, jedná se o akupunkturu, reflexní masáž rukou, nohou a hlavy, dále chiroterapii, myofasciální techniku a korekturu pro držení těla. Synergicitu přináší správná kombinace terapií využitých současně během jednoho sezení. Hlavními přínosy je celkové zmírnění napětí svalstva, dopomoc vybavení reakcí při Vojtově metodě, zlepšení koncentrace a vnímání, pohybového vzoru, stabilizace a zlepšení psychického stavu, zvýšení samostatnosti, zlepšení intelektuální složky, podpora ke správnému držen páteře, zlepšení v oblasti jemné a hrubé motoriky, úchopu, celkové zlepšení koordinace a stavu mluvních orgánů. A jak tedy může pozitivně ovlivnit komunikaci? Už jenom tím, že dojde k celkovému uvolnění, uvolní se i svalstvo obličeje, tudíž je možné snadněji vyvozovat slova, zlepší se kousání, polykání, apod. Jak je tomu u osob, které nekomunikují pomocí slov? Vlastně velmi podobně, terapie pomůže uvolnit svaly, takže jedinec, který komunikuje prostřednictvím znaků, pocítí změnu také. Stejně jako jedinec, který ke komunikaci využívá obrázky, které je potřeba zvedat, nebo na ně ukazovat, potřebuje mít volnější ruku, což je důsledkem terapie.

Další metoda M. C. Crickmayové je zaměřena především na osoby s dysartrií, tedy pro osoby s DMO, po CMP, degenerativních onemocněních, nádorech, atp. Tato terapie je zaměřená především na komunikaci, jelikož její autorka se domnívá, že u některých jedinců není důležité umět dokonale vyslovit slovo, ale spíše se zaměřit na komunikaci celkově, s čímž musíme jen souhlasit. U dětí s dysartrií, nebo u dětí s DMO, může schopnost vyslovit slovo natolik narušená, že každý pokus o vyslovení vytváří větší a větší blok, a tedy může docházet spíše ke škodě, než k užitku. Základním principem této metody je uvolnění reflexních mechanismů, tedy žvýkací pohyby, poté doporučuje přejít k nácviku hlasu, posléze žvatlání, produkci slov a jako poslední se zaměřit na věty. Jelikož v případě, že dojde k uvolnění základních činností, které jsou prováděny ústy a oblastí úst, může se přejít k uvolňování dále. Je poměrně škoda, že tato terapie v našich končinách není příliš známá.

Z hlediska komunikace je další metodou Padovan. Tato metoda spočívá v opakování a novém zpracování pohybových vzorců, jednoduše řečeno není dobré pracovat na samotném problému, ale na tom, co problému předchází, tedy respektovat vývojovou úroveň konkrétního člověka. Jedná se o další metodu, která není v česku dostatečně rozšířená.

Velmi zajímavá metoda Affolter – Metoda senzorické stimulace je vhodná především pro jedince s DMO nebo celkově tělesným postižením, které mají obtíže ve vnímání. Snížená možnost vnímání má za následek zhoršení interakce s okolím. V případě, že se zlepší vnímání, mohou se zlepšit i pohybové schopnosti. Terapeut by se měl přizpůsobit aktuálnímu stavu a terapie by měla probíhat prostřednictvím každodenních činností, při těchto činnostech by měl být dostatek hmatových, zrakových a dalších stimulů.

Poměrně známou metodou je Bobath koncept. Tato metoda vychází z poznatků neurofyziologie a zajímá se především o to, co jedinec umí zvládnout sám, k čemu potřebuje dopomoc a co nezvládne. Tato metoda je zaměřena především na nácvik běžných denních činností, jedná se tedy vlastně o funkční metodu, která učí člověka být co nejvíce samostatný. A pro koho je vhodná? Pro jedince po cévní mozkové příhodě, s degenerativním onemocněním, DMO, apod. Tato metoda je často dávána do opozice s metodou Vojtovou, která je velmi účinná, ale některými ne moc oblíbená. Vojtova metoda reflexní lokomoce je vhodná pro děti i dospělé, ale na rozdíl od Bobatha je metodou založenou na reflexech, tedy není potřeba, aby pacient přímo spolupracoval, jelikož jednotlivé pohyby jsou vyvolány pomocí tlakových bodů. Obě tyto metody dopomáhají i rozvoji komunikace, a to uvolněním svalstva, odstraňováním nesprávných pohybových vzorců a nácviku těch správných. Odstraňováním těchto nesprávných vzorců může docházet k uvolnění obličejového svalstva a tím může dojít i ke zlepšení verbální komunikace. V případě, že jedinec komunikuje pomocí alternativního nebo augmentativního komunikačního systému, mohou tyto metody dopomoci k uvolnění svalstva a tím může dojít ke snazšímu manipulování s obrázky nebo jedinec lépe ukazuje znaky či gesta.

Metod pro nácvik komunikace je mnoho a je vhodné zvážit, která metoda je zrovna nejvhodnější. Pro představu jsme uvedli pár metod, které nejsou příliš známé, ale je dobré, aby rodiče měli povědomí o nejrůznějších metodách. Pro nácvik komunikace, respektive porozumění komunikaci, je docela důležité, aby se s člověkem, dítětem, komunikovalo neustále několikrát denně. Může se to zdát těžké a nesplnitelné, ale pro zvyšování komunikační schopnosti u jedinců s těžkým kombinovaným postižením nezbytné. A jak to udělat? Existuje metoda, které se říká komentování činnosti, princip je velmi jednoduchý, při každodenních činnostech – komentujme to, co děláme. Je to snadné a zároveň není ani obtížné vymýšlet to, o čem mluvit. Komentovat činnost lze při vaření, uklízení, sledování filmu (komentování děje), a podobně. Nezapomínejme ovšem komentovat i činnost, kterou provádíme s člověkem s postižením. Komentování zvyšuje pojmovou i slovní zásobu, pojmová zásoba znamená pochopení pojmu, nikoliv konkrétního slova. Toto je důležité si u jedinců s těžkým kombinovaným postižením uvědomit. Například si uveďme slovo koupel, jedinec s těžkým kombinovaným postižením si při zaslechnutí tohoto slova vybaví pocity, které při této činnosti mívá. Pokud mu vyvolává příjemné pocity, určitě nás odmění úsměvem či projevem libosti. Stejně tak při činnosti, která mu příjemná není, jistě dostaneme odpověď negativní, ač třeba „pouze“ na neverbální úrovni. ALE pokud nebudeme zvyšovat slovní, nebo spíše pojmovou zásobu, nemůžeme očekávat její zvyšování a bude obtížnější propojování si pojmu a činnosti.

Použitá literatura:

Klenková, J. (2007). Terapie v logopedii. Brno: Masarykova univerzita.

Možnosti komunikace (AAK)

Možnosti komunikace

Komunikace, co to vlastně znamená? Komunikaci lze chápat z několika hledisek, znamená něco spojovat (cokoliv), ale pro naše účely je důležitý její význam sociální. Předávání informací, komunikace je totiž neoddělitelnou součástí kontaktu s okolím. Prostřednictvím komunikace navozujeme vztahy, sdělujeme, jaké jsou naše pocity, jak prožíváme určitou situaci a podobně, každý si jistě dosadí to své. Komunikace se člení na verbální a neverbální. Verbální komunikace je realizována prostřednictvím příslušného jazyka a velmi jednoduše lze říci, že se jedná o komunikaci prostřednictvím slov, záleží již na konkrétné osobě, či situaci, zda bude komunikace probíhat na formální, emocionální či neformální úrovni. Možná si ani neuvědomujeme, že více než naše slova o náš vypovídá naše tělo - neverbální komunikace, která je pro naše potřeby teď hlavní. Slova mohou zakrýt naši skutečnou náladu, můžeme se přetvařovat, ale naše tělo nás stejně prozradí, přece se říká, že oči jsou okna do duše, tam je mnohé poznat. Neverbální projevy se člení na mimiku  (pohyby svalů obličeje, zejména kolem úst a očí), haptiku (kontakt dotykem – podání ruky, poplácání apod.), proxemiku (vzdálenosti mezi lidmi při komunikaci), posturika (držení, postoj těla), kinezika a její součást gestika (pohyby těla), pohledy a zrakový kontakt, chronemika (hospodaření s časem). Všechny tyto komponenty doplňují komunikaci mluvenou, ale v případě, že lžeme, nás stejně prozradí. A díky této neverbální komunikaci se můžeme přiblížit i těm, co dle některých, „nekomunikují“.

Jak komunikují ti, co nemluví?

Je velmi důležité zmínit je, že nekomunikovat nelze, a to především proto, že komunikujeme celým tělem, jak již vyplývá z výše uvedeného. U osob s různým typem postižení, či jejich kombinací je možné využít různé komunikační systémy, těmto systémům říkáme alternativní nebo augmentativní. Alternativní neboli náhradní, ty komunikační systémy, které plně nahrazují verbální komunikaci, a systémy augmentativní (doplňkové), které napomáhají doplnit verbální komunikaci, která není dostačující. Tyto systémy jsou velice variabilní a mohou být plně přizpůsobeny potřebám konkrétního jedince. A pro koho jsou tedy tyto komunikační systémy vhodné? Zjednodušeně řečeno, pro všechny, kdo mají problémy v komunikačním procesu (dětí, dospělí, senioři, osoby s postižením – autismus, tělesné, mentální, zrakové, sluchové i těžké kombinované, osoby po CMP, úrazech, degenerativních onemocněních, při nádorech, atp., atp.)

Komunikační systémy mají různé podoby, díky kterým mohou být tak přizpůsobitelné konkrétním potřebám jedince. Mohou existovat bez pomůcek (využiti pohybů, neverbálních aspektů komunikace, znaky, apod.). V opačném případě lze využít a aplikovat komunikační systémy s pomůckami (využívání předmětů denní potřeby či jejich zmenšenin, obrázků, fotografií, apod.). Současná doba je nakloněna technickému pokroku, který se nevyhnul ani oblasti AAK, proto můžeme členit systémy s pomůckami technickými (programy pro rozvoj komunikace pro PC, tablety, komunikátory apod.) či netechnickými, které mohou například řadit obrázky či fotografie do komunikačních tabulek, které mohou být řazeny do komunikačních knih, samozřejmě s přizpůsobením se konkrétnímu člověku.

Co je důležité pro výběr správného komunikačního systému?

Důležité je porozumění slovům a chápání jazyka (gramatika, syntax, atp.) a to, zda jedinec umí komunikovat verbálně a do jaké míry. Pro to, aby výběr komunikačního systému byl správný a vyhovující konkrétní osobě, musíme brát v potaz schopnost vykonávání přesných pohybů (pro aplikaci komunikačního systémů, u kterého je zapotřebí využívání gest či znaků), z podobného důvodu je důležitá znalost funkce smyslových orgánů, tedy sluchu a zraku. Pro správný výběr je vhodné znát dobu práceschopnosti jedince, věk a předpoklad dalšího rozvoje neboli prognózy. Samozřejmě je nezbytné znát mentální schopnosti a možnosti jedince, v případě, že by byl vybrán systém, který neodpovídá těmto schopnostem, mohlo by dojít k demotivaci na straně jedince i pečovatele, který je nezbytnou součástí pro nácvik a budoucí komunikační úspěch.

Jaké tedy jsou komunikační systémy?

Komunikačních systémů je velké množství, existují systémy, které jsou určené pro určitý typ postižení, můžeme vyjmenovat skupinu AAK systémů pro osoby s hluchoslepotou existuje například TADOMA, jedná se o jakési čtení řeči hmatem. Ruka osoby s postižením se dotýká obličeje a krku mluvící osoby (palec se dotýká rtů a cítí i pohyby čelistí a jazyka, ostatní prsty ohmatávají tváře, čelist a hrdlo). Dalším systémem, který můžeme zmínit je taktilní znakový jazyk, základem je znakující osoba a osoba s postižením ohmatává ruce znakující osoby. Znaky vychází z klasického znakového jazyka pro osoby se sluchovým postižením, ovšem jsou poupraveny pro potřeby hluchoslepých. Dále je možné uvést Lormovu abecedu, která spočívá v dotecích dlaně, kdy jednotlivé body odpovídají písmenu abecedy. Je možné využít i upravenou formu prstové abecedy, vpisování tiskacích písmen do dlaně, apod. Všechny tyto systémy předpokládají znalost abecedy. Pro osoby, které se stali hluchoslepými ještě před osvojením řeči, je možné využít dalších metod. Musíme upozornit, že je i osoby s hluchoslepotou mají zbytky zraku a sluchu, které je možné využít. A tento fakt využíváme i pro výběr komunikačního systému.

Lormova abeceda

                                                   

Metoda TADOMA

Jedním z nejvyužívanějším AAK systémem v našich končinách jsou piktogramy. Pomocí piktogramů jsou zvyklí komunikovat i osoby bez postižení, piktogramy nás provází téměř všude, ovšem některým osobám mohou nahradit či doplnit komunikaci. Existuje několik variant piktogramů, každá země má jinou variantu, ovšem podstata zůstává stejná. V případě, že osobě nevyhovují piktogramy, je možné zvolit i fotografie, či barevné obrázky, ze kterých jsou nadále tvořeny tabulky či knihy, vše dle potřeb jedince. Jako doplňující dynamický komunikační systém lze uvést znak do řeči. Tento systém je vhodný pro osoby, které dovedou komunikovat verbálně, ovšem nedostatečně, tedy nedostatečnou verbální komunikaci doplňují klíčové znaky. Tento systém napomůže nejen k vyjádření, ale i k porozumění. Znak do řeči je vhodný především pro osoby s mentálním postižením, případně autismem, dysartrií, dyspraxií. Dalším systémem je Makaton, tento komunikační systém je založen na využívání manuálních znaků, obrázků a mluvené řeči, vzhledem ke komplexnosti systému je možné jej využít u osob s mentálním, tělesným a kombinovaným postižením, autismem, ale i u osob s postižením sluchovým. Pro osoby s opravdu těžkým postižením a kombinovaným postižením lze využít facilitované komunikace, která je velmi rozporuplným komunikačním systémem. Podstatou je přidržování ruky či zápěstí osoby s postižením a zajišťuje tak zpětnou vazbu, tedy to, co chce jedinec sdělit. Pro komunikační potřeby je možné využívat piktogramy, obrázky, fotografie, předměty, či cokoliv, co dopomůže ke komunikaci. Cílem je postupně omezovat podporu druhé osoby. Rozporuplnost tohoto systému vychází z možnosti ovlivňování ruky, a tím i vůle jedince s postižením. Další pomůckou pro osoby, které nemluví, a mohou komunikovat pouze pohybem očí, je možné využít tabuli ETRAN – N. Na této tabuli, která je vyrobena nejčastěji z plexiskla, jsou na okrajích umístěny symboly, na které jedinec ukazuje pohybem očí. Symboly jsou přizpůsobovány mentálním možnostem jedince.  Osoby s těžkým a kombinovaným postižením mohou využít je komunikace na bazální úrovni, tedy bazální forma komunikace. Cílem je vytvořit pocit komunikačního bezpečí prostřednictvím tělesného prožitku (pomocí vibrací, orálních, vizuálních podnětů a doteků). Nezbytné u osob s těžkým kombinovaným postižením je schopnost vcítit se do jejich pocitů a prožitků. Detailněji se tímto typem komunikace budeme zabývat příště. Poměrně známým komunikačním systémem je VOKS (neboli výměnný obrázkový komunikační systém). VOKS bývá nejčastěji spojován s diagnózou autismu, ale je vhodný i pro jiné typy postižení (mentální postižení, dysfázie, apod.). Princip VOKS je ve výměně obrázku za konkrétní předmět. Obrázky jsou umístěny v komunikačních tabulkách a následně v komunikační knize, která tvoří v komunikaci jistý řád, což je pro osoby s autismem velmi důležité – jistota a řád.

Komunikační systémy u různých kombinací postižení

A teď trochu konkrétněji. Ač je problematika komunikace osob s kombinovaným postižením poměrně složitá a velice individuální, pokusíme se alespoň nastínit, které systémy je možné využít u různých kombinací. Opět ale připomínáme, že se jedná i situaci zcela individuální a každému může vyhovovat něco jiného.

U osob s kombinací tělesného a mentálního postižení je možné využít takový systém, který bude odpovídat jak tělesnému, tak i mentálnímu stavu. U osob s touto kombinací je nejvhodnější využít právě piktogramy či barevné obrázky. V případě, že jedinec je ztížen těžším stupněm mentálního postižení a piktogramy či obrázky jsou velmi abstraktní, je možné využít buď konkrétní předměty pro komunikaci, nebo tzv. zástupné předměty, tedy zmenšeniny předmětů denní činnosti nebo také fotografie. Je také možné využít také znaky, to ovšem bude záležet na možnosti jedince vykonávat cílený pohyb. Z komunikačních systémů by se dal tedy využít znak do řeči, MAKATON, VOKS, již zmíněné obrázky, fotografie, předměty či v případě těžké kombinace postižení facilitovanou komunikaci či bazální formu komunikace.

U jedinců, kteří mají kombinaci mentálního a zrakového postižení, je důležité využít ostatní smysly, které mohou na velmi dobré úrovni zkvalitnit komunikaci. U těchto lidí je možné nacvičovat velmi známé Braillovo písmo, ale pokud to mentální úroveň nedovolí, není dobré nic lámat přes koleno. Pokud mentální úroveň neumožňuje chápat písmo, které je skutečně velmi abstraktní, je možné využít speciálně upravených piktogramů či obrázků, které jsou vystouplé, tzv. reliéfní, a jedinec je tak může vnímat hmatem. Aby vjem byl komplexní, je také možné v obrázku využívat různé povrchy a materiály. Takto se dá upravit také například komunikační systém VOKS (výměnný obrázkový komunikační systém), který je možné využít. Ale vzhledem k tomu, že zrakové postižení může mít různé stupně, je velmi žádoucí využívat kompenzační pomůcky pro zrakově postižené (televizní lupy, turmon, čtecí zařízení, apod. – v případě zájmu se k tomuto tématu ještě vrátíme).

Velmi jedinečná a také náročná kombinace postižení je hluchoslepota. U tohoto postižení je velmi málo pravděpodobné, že jedinec bude plně neslyšící a plně nevidomí, ve většině případů se dá pracovat se zbytky sluchu či zraku, což se dá říci, že je pro rozvoj komunikace nezbytné. U těchto osoby se dají využít zástupné předměty. Je možné, že jedinec tento předmět částečně uvidí, ale je důležité, aby jej poznal hmatem. Pokud má jedinec zrak na tolik zachovalý, že je schopen jím vnímat, je velmi vhodné tyto zbytky zraku nadále rozvíjet. Není dobré si myslet, že tím zbytky zraku ušetříte, naopak. Tato skupina osob má specifické komunikační systémy, které nejsou zmíněny, ale v případě zájmu se jimi budeme nadále zabývat. Ve zkratce si je zmíníme. Je možné využít znakování ruku v ruce, znakování na tělo, Braillovo písmo, Lormovu abecedu, TADOMA, apod.

Facilitovaná komunikace

ETRAN N

Lormova abeceda

MAKATON

 VOKS 

Doporučená literatura:

Šarounová, J. et al. (2014). Metody alternativní a augmentativní komunikace (Vyd. 1. ed.). Praha: Portál.

Janovcová, Z. (2004). Alternativní a augmentativní komunikace: Učební text (1. vyd. ed.). Brno: Masarykova univerzita.