Jak se vyrovnat s postižením dítěte

Jak se vyrovnat s postižením dítěte

Narození dítěte je životní událost, která je pro někoho očekávaná, pro někoho neočekávaná, pro jiného šťastná, pro jiného nešťastná, ale narození dítěte s postižením je jistě nepředstavitelný šok pro většinu novopečených rodičů, jelikož většinová věta rodičů v očekávání je „hlavně, ať je zdravé“.

V případě, že lékař tuto informaci rodičům sdělí, nebo se k tomuto závěru rodiče jakkoliv dopracují, přichází na řadu proces vyrovnávání se s touto informací, který lze charakterizovat, protože většina rodičů dětí s postižením si tímto procesem prošla či prochází a průběh je vždy velice podobný.

Před narozením dítěte si rodiče často uvědomují, že existují různé druhy postižení, ale nepřipouští si, že by se tato situace mohla týkat jich samotných. Tato fáze se nazývá nulitní a týká se tedy všech osob těšících se na narození potomka.  V případě, že se rodiče dozví, že jejich dítě je ztížené postižením, v první fázi upadají do negace. Pro tuto fázi je typický prvotní šok. Chování novopečených rodičů je často iracionální a musí se v této fázi vyrovnat s pocitem určité ztráty, ztráty určité představy o „dokonalém“ dítěti, ztráta nadějí a snů spojených s dítětem bez postižení (první slůvko, krůčky, apod.).  V tomto období si rodič ani není schopen racionálně přijímat informace. Délka tohoto stádia je poměrně krátká, ale se odvíjí od toho, jakým způsobem tato zpráva byla sdělena. Následně rodiče přechází do fáze agrese.  Dochází ke stupňování emocí, proč oni? Co udělali špatně? Za co mají pykat? V této fázi je potřebná podpora rodiny a nejbližších. Tato fáze je pouze přechodná a nejbližší by si měli odpustit soucitný úsměv, ale i výčitky, spíše by měli být pro rodiče v této fázi oporou než přítěží. Může se stát, že v této fázi dokonce partneři mezi sebou se začnou obviňovat či se mohou ventilovat na zdravotnickém personálu či na lékaři, který diagnózu stanovil. Existují bohužel i případy, kdy agrese, i když ne fyzická, aplikována na dítě s postižením.  V další fázi rodiče začínají smlouvat, zde rodiče smlouvají s osudem a žádají alespoň o drobné odebrání jejich břemene (například u hluchoslepého dítěte si přejí, aby alespoň trochu slyšel a trochu viděl, apod.). V této fázi rodiče často využívají nebo vyhledávají služby léčitelů, esoteriků, jednoduše se snaží najít pomoc i v alternativě. Záleží také na povahových a osobnostních rysech rodičů, někteří rodiče se mohou vyrovnávat s tímto faktem spíše pasivně (pláč, obtížné vyrovnávání se), jiný zase aktivně (vyhledávání pomoci či příležitostí). V další fázi přichází deprese, rodiče si více uvědomují vážnost a trvalost situace. Může taky dojít k té situaci, že již nejde plakat, jednoduše nejsou slzy, které mají očistný charakter. V této fázi rodičům nepomůže chlácholení, ale odborník. Může se jednat o psychologa či psychiatra, ale v mnohém může pomoci lékař či speciální pedagog. Například lékař může pomoci s radou ohledně možnosti léčby či umírnění zdravotního stavu, kdežto speciální pedagog může nabídnout podporu v různých službách a zařízeních, či poradenství, kam se s dítětem podít, kde můžete dostat radu atp. A po zvládnutí deprese přichází poslední fáze smíření, v této fázi je rodič smířen s postižením dítěte, respektuje tento fakt a snaží se mu přizpůsobit život a své prostředí, ovšem je nutné podotknout, že ne každý rodič se dostane do této poslední fáze smíření.

Jak již bylo nastíněno, existují způsoby, jak se vyrovnat se zátěžovou situací, ale každý rodič má jinou strategii. Tyto strategie se nazývají opingovo. Jednou z těchto strategií je zaměření se na problém, v tomto případě je rodič velmi analytický a snaží se problém rozebrat, sestavit si plán postupu a strategicky postupovat. Zde je rodič velmi aktivní a má potřebu nově vzniklou situaci řešit a ne se jen přizpůsobit. Další opingovou strategií je zaměření se na emoce, tato strategie může být velmi příznivá nebo naopak velice špatná. Rodič se zde může nechat pohltit emocemi, někdy i nesprávně interpretovat některé jevy. A ne vždy ideální strategií je orientace na únik, v tomto případě rodiče hledají útěchu jinde (drogy, alkohol, denní snění). Rodičům také může pomoci odvrácení pozornosti, snaha o změnu pojmenování situace, někomu mohou pomoci prostředky psychoterapie (malba…), velkou podporou pro zvládnutí situace je také nejbližší okolí (rodina, přátelé…), pomocníkem je také odpočinek, je dobré, aby rodiče někdy nezapomněli „vypnout“ (sauna, vířivka, večerní posezení s přáteli…), v mnohém může pomoci i náboženství. Je velice žádoucí, aby rodiče věděli, co jim pomáhá zvládat stresové situace, jelikož skupina rodičů dětí s postižením je velmi riziková a jejich děti potřebují vyrovnané rodiče více než kdokoli jiný a také, rodiče dětí s postižením jsou více ohroženi syndromem vyhoření než ostatní rodiče, proto je vhodné umět zvládnout situaci. Při nezvládnutí stresové situace se mohou objevovat psychosomatické obtíže (bolesti hlavy, břicha…), psychologické obtíže (deprese, vyhasnutí) či změny v chování (snížení celkové výkonnosti, obrácení se k alkoholu, cigaretám…).

Ale co by si rodiče měli uvědomit, dítě své postižení vidí pohledem rodiče. Nemá tolik informací a znalostí o daném postižení, a tedy jej vnímá podle postoje druhého člověka. Dá se říci, že rodiče jsou hlavními strůjci budoucího sebehodnocení dítěte. Samozřejmě na celou problematiku působí i okolí rodiny a to, jak je nejen dítě okolím přijaté. Apelujme tedy na babičky, dědečky, strýčky, atd. Buďte oporou.

Pro zájemce přidáváme videorozhovor s docentem Jaroslavem Šturmou o vyrovnávání se s faktem, že máte dítě s postižením.

A že není vše ztraceno?

To dokazuje příběh Haben Girma. Po několika nepříjemných zkušenostech spojených s jejím postižením – hluchoslepotou se tato mladá dáma rozhodla vystudovat harvardskou univerzitu, konkrétné obor práva, jelikož po jejím vystudování chce být obhájkyní práv osob s postižením. Girma není jediná studentka s těžkým postižením, která studuje vysokou školu, ale je zářným příkladem.

Citovaná literatura:

Baumgartner, F. (2001). Zvládanie stresu – Coping. In: Výrost, J., Slaměník, I. (Eds.), Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada Publishing.

Jankovský, J. (2006). Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením: somatopedická a psychologická hlediska. Praha: Triton.