Jak se vyvíjí dětská řeč?

Jak se vyvíjí dětská řeč?

Vývoj lidské řeči patří k nejpozoruhodnějším jevům, rodiče mají ve vývoji svého dítěte jisté mezníky, ke kterým se upínají, ať je to první úsměv, přetočení na bříško, první sed, první krůčky, tak jedním z mezníků vývoje jsou první slůvka. Často se rodičům stává, že pokud jejich děti s příchodem prvního roku nezačnou vyvozovat první slůvka, začínají se bát. Prvním a velmi důležitým faktem je to, že sice existují mezníky ve vývoji řeči, ale nelze tento vývoj přesně a striktně členit. Mnoho lidí si neuvědomuje, že vývoj lidské řeči probíhá vlastně již po narození, jelikož vývoj se člení na přípravné období vývoje řeči a období vlastního vývoje řeči.  Na oba se teď zaměříme konkrétněji.

Přípravné období

Už důležitý aspekt je křik, možná se to bude zdát neuvěřitelné, ale už toto je komunikační projev. Jedná se vlastně o první projev po narození, představme si situaci, kdy dítě přichází na svět. Z pohodlí matčiny dělohy, kde je klid, přítmí, teploučko, měkoučko…A najednou se ocitne ve světě, kde je hluk, zima, mnoho světla. První křik po narození si teda můžeme přeložit jako „pomoc, něco se děje a já nevím co“. Existují i jiné druhy porodů, při kterých novorozené děti nekřičí, ale kýchnou. Ne vždy tedy po narození, a seznamování se s okolním světem, musí přijít pláč. Ale o tom možná jindy J.

Broukání

žvatlání

To, že se děti narodí jiným stylem, ovšem neznamená, že nebude křičet nikdy. Křik a pláč je přirozeným projevem dětí a v prvních dnech života se tento křik dá považovat za reflexní. Existují děti, které prokřičí dny, a jsou děti, které si hrají a své dny tráví zkoumání svých ručiček. Děti také velice brzo rozliší zvuky od lidského hlasu a také tak reagují. Již u malého novorozeného dítěte je možné rozpoznávat typy křiků, po 6. týdnu života dostává křik citové zabarvení. Je možné, že jste si u dětí všimli křiku, který má takový tvrdý hlasový začátek, který jednoznačně poukazuje na nespokojenost. Dále existuje křik, který má měkký hlasový začátek, lahodí tedy našemu uchu více, tímto typem křiku děti dávají najevo spokojenost. S postupem času se zvětšuje i rozsah a škála zvuků – tyto zvuky s měkkým hlasovým začátkem známe spíše pod pojmem broukání. Na toto období navazuje období pudového žvatlání, jedná se vlastně o hru s mluvidly, děti si pohrávají s jazykem, pohybem čelistí, rtíky, provádí pohyby ústy jako při žvýkání a toto doplňují zvuky. Pudové žvatlání se vyskytuje u všech dětí bez rozdílu světadílu či kultury, a pro zajímavost, i děti se sluchovým postižením (u dětí se sluchovým postižením dochází k rozdílu v další fázi, a to napodobivém žvatlání). Toto období lze vymezit do 6. měsíců života. Na období pudového žvatlání navazuje období napodobivé, které spadá přibližně do 6. – 8. měsíce života. Tady již dítě začíná zapojovat sluch i zrak a začíná sledovat pohyby maminky a blízkého okolí, začíná napodobovat hlásky mateřského jazyka, ale dříve než začne napodobovat hlásky, je nápadnější nápodoba melodií a rytmu řeči. 

V tomto období se děti snaží napodobovat hlásky, v tomto období si často rodiče pletou první slůvko s experimentováním s mluvidly. Někdy se může stát, že děti opakují tatata nebo mamama, z těchto sledu slabik jednou skutečně bude slůvko, ale až v době, kdy dítě pochopí jeho význam. Do té doby mluvíme o fyziologické echolálii. A proč tedy děti nejčastěji vyslovuji mama, tata, baba, dada, apod.? Je to jednoduché, artikulačně nejsnadnější je výslovnost neutrálního A v kombinaci retních hlásek, tedy P, B, M, ale také závěrová hláska T. Abychom dokončili myšlenku s dětmi neslyšícími, v tomto období tyto děti začínají mít obtíže a jedná se o důležitý diagnostický moment, jelikož tyto děti postupně žvatlat přestávají a nenapodobují, důvod je snadný, chybí to důležité, tedy zpětná sluchová vazba.

Další stádium je rozumění řeči, které nastupuje přibližně mezi 10. a 12. měsícem. Děti v tomto období začínají chápat řeč, nechápe sice plně obsah slov, ale uvědomuje si to, jakým způsobem mluvíme, čím naši promluvu doprovázíme (mimika, hlasitost, gesta). A vzhledem k tomu, že děti jsou velmi učenlivé, velice brzy začínají slova nabývat na významu.  Děti se učí rozumět prvním básničkám, jednoduchým pokynům a je takové obrovská zábava sledovat dospělé, jak reagují, když děti zvednou ruce nad hlavu a očekávají typickou větu „no ano, tak jsi veliký J“.

Stádium vlastního vývoje řeči

A je to tady, dlouho očekávaný okamžik, dítko řeklo první slůvko. Ovšem existují rodiče, kteří si někdy zaměňují právě experimentování s mluvidly (tatatatata, mamamama…) za první slovo. První slovo dítě vědomě vysloví za určitým účelem. Může se stát, že nás dítě překvapí tím, že první slovo není ani máma, ani táta, ale něco, co dítě mimořádně zaujalo, například „haf, bota, pápá“. Dítě tedy prolomilo práh pochopení a zároveň i práh proslovení. To, že dítě řekne první slůvko, ještě neznamená úplný konec žvatlání. Slovo pro začátek nahrazuje celou větu, schválně, co všechno může znamenat „ham“ a „haf“? Slovo se prvně přiřazuje ke konkrétnímu – „haf“ je jenom náš Alík, ale postupem času už je haf i sousedův pes, pes, kterého potkáme na ulici a třeba i plyšová hračka. Ale když ono je toho tolik, co se dá pojmenovat a slovní zásoba se rozšiřuje – rodí se první věta.

Možná bude jednodušší si řeč představit v souvislosti se čtyřmi jazykovými rovinami.

Gramatika

Gramatiku můžeme blíže zkoumat až po prvním roce života, kdy děti produkují první slovíčka, které ovšem zpočátku se neskloňují, nijak neohýbají. Přibližně v  1,5 – 2 letech děti začínají tvořit dvouslovné věty „máma pápá“. Děti prvně ze slovních druhů používají podstatná jména a později slovesa. Mezitím si můžeme všimnout tzv. onomatopoických slov, volně přeloženo zvukomalebná slova (pipi, bum, bác). Postupně děti začínají přidávat přídavná jména a postupně i osobní zájmena, to je mezi 2. – 3. rokem života. V tomto období začíná dítě i skloňovat. Po třetím roce už umí používat jednotné a množné číslo. Nejpozději si děti osvojují číslovky, předložky a spojky. Při skládání vět si můžeme povšimnout, že děti dávají na první místo ve větě to slovo, které pro ně má nejdůležitější význam.  Mezi 3. – 4. rokem už děti začínají zvládat mluvit v souvětí.  Možná jste si všimli, že děti někdy nesprávně skloňují a třeba vytvoří dobrý – dobřejší, nepanikařte, do 4 let se jedná o zcela přirozený jev, který nazýváme fyziologický dysgramatismus, ovšem pokud toto přetrvává i po 4.roce, vyhledejte odborníka.

Slova

O rozvoji slovní zásoby jsme si už napsali výše, možná si ještě uvedeme, že v období přibližně 1,5 mluvíme o období otázek „Co je to?“ „Kdo je to?“. V období 3,5 roku už začínají složitější otázky, a to „Proč?“, respektive „Kdy?“. Jenom pro představu si uvedeme tabulku s průměrným počtem slov, zdůrazňuji slovem PRŮMĚRNÝM.

Věk	Průměrný počet slov
1 rok	5
1,5	70
2	270 – 300
2,5	350 – 450
3	1 000
3,5	1 200
4	1 500
5	2 000
6	2 500 – 3 000

Zvuky a výslovnost

Dá se říci, že nesprávná výslovnost je denním chlebem téměř každého logopeda. Rozvoj výslovnosti se řídí pravidlem nejmenší námahy, tedy děti se nejprve učí hlásky, které jsou nejméně náročné. Nejsnadnější jsou tedy samohlásky, následně hlásky retné (P, B, M). Pořadí upevňování si hlásek můžeme seřadit následovně:

Závěrové – p,b,m,t,d,n,ť,ď,ň, k,g

Úžinové – f,v,j,ch,s,z,š,ž

Polozávěrové a úžinové se zvláštním tvořením – c,č,l,r,ř

Sykavky: již je začínají používat tříleté děti, ale dost často nepřesně. Pokud dítě neumí ještě měkké hlásky ť, ď, ň, nepoužívá často ani č, š, ž (tyto hlásky jsou z artikulačního pohledu velice podobné). Spíše dítě používá c, s, z (masinka). V opačném případě se může stát, že děti naopak vyslovuje č, š, ž(šobota) a řada ostrých sykavek si dává načas. Někdy se může stát, že dítě sykavky neumí a nahrazuje je jinými hláskami, nejčastěji T (matynka). Nelze přesně určit to, v jakém pořadí se dítě naučí vyslovovat sykavky, je to velice variabilní a hlavně individuální.

Měkčení: z počátku je pro dítě obtížné rozlišovat hlásky jako T a Ť, D a Ď. Toto se dítě postupně naučí s tím, jak se naučí ovládat svaly mluvidel a zpřesní se tzv. fonematický sluch. Obvykle se tak děje po čtvrtém roce života.

Hláska K: tato hláska je často chybně vyslovovaná, respektive nahrazovaná (točta). Někdy se může stát, že děti zvládají složitější hlásky na výslovnost, než je K, ale chce to trpělivost a čas. Samozřejmě je vhodné dítěti pomoci reedukačními technikami, ale přiměřenou.

L, R a Ř: patří k posledním hláskám, které se objevují. Nejčastěji se dítě naučí prvně vyslovovat L, poté R a až poslední Ř. Lze říci, že všechny tyto hlásky jsou poměrně složité, ale z hlediska jejich tvorby se L musí zvednout a dotknout patra a spustit dolů, kdežto R ještě nahoře musí zakmitat. A co teprve Ř, tato hláska musí zakmitat ve zmenšeném prostoru (zuby jsou totiž u sebe) a vícekrát. Může se ale stát, že se Ř objeví ještě před R. Méně pravděpodobné je, že se L objeví jako poslední. Vzhledem k tomu, že tyto hlásky jsou poměrně složité, začínají se objevovat po pátém roce života. Existují ale děti, které potřebují čas do sedmi let. Sedm let je totiž mezník pro fixaci hlásek a celkově mluvních návyků.

Rozlišování hlásek: někdy děti zvládnou říci hlásku izolovaně ššš, ale ve slově je to pro ně obtížně a mohou jej nahrazovat (matinka). Nebo může se stát, že když se ve slově vyskytuje jedna hláska (šaty), tak je to v pořádku, ale při výskytu dvou hlásek už dítě může mít s výslovností obtíž (sušenka). Zkusme se vžít do dítěte. Vyslovit hlásku samostatně může být náročné, ale více náročné je její zařazení ve slově. A co teprve, když v jednom slově jsou tyto náročné hlásky dvě? Vývoj dětské řeči a výslovnosti prochází etapami, stane se, že některá etapa už je s vývojem u konce, kdežto jiná ještě ne.

KLENKOVÁ, Jiřina. Kapitoly z logopedie I. Brno: Paido, 1996. Edice pedagogické literatury. ISBN 8085931419.

KUTÁLKOVÁ, Dana. Průvodce vývojem dětské řeči: logopedická prevence. 5., přeprac. vyd. Praha: Galén, c2009. ISBN 9788072625987.

Terapie, které mohou pomoci komunikovat

Jen komunikační terapie?

Komunikace osob s kombinovaným postižením je velmi složitá oblast, ale terapie nemusí být pouze logopedická či komunikační. Tak jako celé lidské tělo je důležité chápat jako jeden celek, to samé platí i o procesu rozvoje komunikace. V tomto příspěvku si tedy uvedeme příklady terapeutických metod, které mohou, jako vedlejší produkt, dopomáhat při rozvoji komunikace, ač se to může zdát někdy i neuvěřitelné. Buďme k sobě upřímní, když se cítíme uvolnění, nic nás nebolí, komunikujeme na jiné úrovni, než v případě, že nám něco schází, tedy, pokud uspokojíme ty nejzákladnější potřeby (spánek, hlad, vylučování, odstraníme či zmírníme bolest, apod.), můžeme se zaměřit na potřeby vyšší, kam patří právě komunikace.

Jako první se seznámíme se synergickou reflexní terapií, tuto terapii lze představit jako komplexní systém, který je primárně určen pro osoby, které mají obtíže v pohybovém aparátu (DMO, skoliózy, pooperační stavy, stavy po úrazech, a jiné). Tento typ terapie je spíše podpůrný, doplňkový či také preventivní. Jeho hlavním cílem je zmírnění, odstranění a předcházení obtížím na pohybovém aparátu. Synergická reflexní terapie využívá a slučuje prvky z různých terapií, jedná se o akupunkturu, reflexní masáž rukou, nohou a hlavy, dále chiroterapii, myofasciální techniku a korekturu pro držení těla. Synergicitu přináší správná kombinace terapií využitých současně během jednoho sezení. Hlavními přínosy je celkové zmírnění napětí svalstva, dopomoc vybavení reakcí při Vojtově metodě, zlepšení koncentrace a vnímání, pohybového vzoru, stabilizace a zlepšení psychického stavu, zvýšení samostatnosti, zlepšení intelektuální složky, podpora ke správnému držen páteře, zlepšení v oblasti jemné a hrubé motoriky, úchopu, celkové zlepšení koordinace a stavu mluvních orgánů. A jak tedy může pozitivně ovlivnit komunikaci? Už jenom tím, že dojde k celkovému uvolnění, uvolní se i svalstvo obličeje, tudíž je možné snadněji vyvozovat slova, zlepší se kousání, polykání, apod. Jak je tomu u osob, které nekomunikují pomocí slov? Vlastně velmi podobně, terapie pomůže uvolnit svaly, takže jedinec, který komunikuje prostřednictvím znaků, pocítí změnu také. Stejně jako jedinec, který ke komunikaci využívá obrázky, které je potřeba zvedat, nebo na ně ukazovat, potřebuje mít volnější ruku, což je důsledkem terapie.

Další metoda M. C. Crickmayové je zaměřena především na osoby s dysartrií, tedy pro osoby s DMO, po CMP, degenerativních onemocněních, nádorech, atp. Tato terapie je zaměřená především na komunikaci, jelikož její autorka se domnívá, že u některých jedinců není důležité umět dokonale vyslovit slovo, ale spíše se zaměřit na komunikaci celkově, s čímž musíme jen souhlasit. U dětí s dysartrií, nebo u dětí s DMO, může schopnost vyslovit slovo natolik narušená, že každý pokus o vyslovení vytváří větší a větší blok, a tedy může docházet spíše ke škodě, než k užitku. Základním principem této metody je uvolnění reflexních mechanismů, tedy žvýkací pohyby, poté doporučuje přejít k nácviku hlasu, posléze žvatlání, produkci slov a jako poslední se zaměřit na věty. Jelikož v případě, že dojde k uvolnění základních činností, které jsou prováděny ústy a oblastí úst, může se přejít k uvolňování dále. Je poměrně škoda, že tato terapie v našich končinách není příliš známá.

Z hlediska komunikace je další metodou Padovan. Tato metoda spočívá v opakování a novém zpracování pohybových vzorců, jednoduše řečeno není dobré pracovat na samotném problému, ale na tom, co problému předchází, tedy respektovat vývojovou úroveň konkrétního člověka. Jedná se o další metodu, která není v česku dostatečně rozšířená.

Velmi zajímavá metoda Affolter – Metoda senzorické stimulace je vhodná především pro jedince s DMO nebo celkově tělesným postižením, které mají obtíže ve vnímání. Snížená možnost vnímání má za následek zhoršení interakce s okolím. V případě, že se zlepší vnímání, mohou se zlepšit i pohybové schopnosti. Terapeut by se měl přizpůsobit aktuálnímu stavu a terapie by měla probíhat prostřednictvím každodenních činností, při těchto činnostech by měl být dostatek hmatových, zrakových a dalších stimulů.

Poměrně známou metodou je Bobath koncept. Tato metoda vychází z poznatků neurofyziologie a zajímá se především o to, co jedinec umí zvládnout sám, k čemu potřebuje dopomoc a co nezvládne. Tato metoda je zaměřena především na nácvik běžných denních činností, jedná se tedy vlastně o funkční metodu, která učí člověka být co nejvíce samostatný. A pro koho je vhodná? Pro jedince po cévní mozkové příhodě, s degenerativním onemocněním, DMO, apod. Tato metoda je často dávána do opozice s metodou Vojtovou, která je velmi účinná, ale některými ne moc oblíbená. Vojtova metoda reflexní lokomoce je vhodná pro děti i dospělé, ale na rozdíl od Bobatha je metodou založenou na reflexech, tedy není potřeba, aby pacient přímo spolupracoval, jelikož jednotlivé pohyby jsou vyvolány pomocí tlakových bodů. Obě tyto metody dopomáhají i rozvoji komunikace, a to uvolněním svalstva, odstraňováním nesprávných pohybových vzorců a nácviku těch správných. Odstraňováním těchto nesprávných vzorců může docházet k uvolnění obličejového svalstva a tím může dojít i ke zlepšení verbální komunikace. V případě, že jedinec komunikuje pomocí alternativního nebo augmentativního komunikačního systému, mohou tyto metody dopomoci k uvolnění svalstva a tím může dojít ke snazšímu manipulování s obrázky nebo jedinec lépe ukazuje znaky či gesta.

Metod pro nácvik komunikace je mnoho a je vhodné zvážit, která metoda je zrovna nejvhodnější. Pro představu jsme uvedli pár metod, které nejsou příliš známé, ale je dobré, aby rodiče měli povědomí o nejrůznějších metodách. Pro nácvik komunikace, respektive porozumění komunikaci, je docela důležité, aby se s člověkem, dítětem, komunikovalo neustále několikrát denně. Může se to zdát těžké a nesplnitelné, ale pro zvyšování komunikační schopnosti u jedinců s těžkým kombinovaným postižením nezbytné. A jak to udělat? Existuje metoda, které se říká komentování činnosti, princip je velmi jednoduchý, při každodenních činnostech – komentujme to, co děláme. Je to snadné a zároveň není ani obtížné vymýšlet to, o čem mluvit. Komentovat činnost lze při vaření, uklízení, sledování filmu (komentování děje), a podobně. Nezapomínejme ovšem komentovat i činnost, kterou provádíme s člověkem s postižením. Komentování zvyšuje pojmovou i slovní zásobu, pojmová zásoba znamená pochopení pojmu, nikoliv konkrétního slova. Toto je důležité si u jedinců s těžkým kombinovaným postižením uvědomit. Například si uveďme slovo koupel, jedinec s těžkým kombinovaným postižením si při zaslechnutí tohoto slova vybaví pocity, které při této činnosti mívá. Pokud mu vyvolává příjemné pocity, určitě nás odmění úsměvem či projevem libosti. Stejně tak při činnosti, která mu příjemná není, jistě dostaneme odpověď negativní, ač třeba „pouze“ na neverbální úrovni. ALE pokud nebudeme zvyšovat slovní, nebo spíše pojmovou zásobu, nemůžeme očekávat její zvyšování a bude obtížnější propojování si pojmu a činnosti.

Použitá literatura:

Klenková, J. (2007). Terapie v logopedii. Brno: Masarykova univerzita.

Možnosti komunikace (AAK)

Možnosti komunikace

Komunikace, co to vlastně znamená? Komunikaci lze chápat z několika hledisek, znamená něco spojovat (cokoliv), ale pro naše účely je důležitý její význam sociální. Předávání informací, komunikace je totiž neoddělitelnou součástí kontaktu s okolím. Prostřednictvím komunikace navozujeme vztahy, sdělujeme, jaké jsou naše pocity, jak prožíváme určitou situaci a podobně, každý si jistě dosadí to své. Komunikace se člení na verbální a neverbální. Verbální komunikace je realizována prostřednictvím příslušného jazyka a velmi jednoduše lze říci, že se jedná o komunikaci prostřednictvím slov, záleží již na konkrétné osobě, či situaci, zda bude komunikace probíhat na formální, emocionální či neformální úrovni. Možná si ani neuvědomujeme, že více než naše slova o náš vypovídá naše tělo - neverbální komunikace, která je pro naše potřeby teď hlavní. Slova mohou zakrýt naši skutečnou náladu, můžeme se přetvařovat, ale naše tělo nás stejně prozradí, přece se říká, že oči jsou okna do duše, tam je mnohé poznat. Neverbální projevy se člení na mimiku  (pohyby svalů obličeje, zejména kolem úst a očí), haptiku (kontakt dotykem – podání ruky, poplácání apod.), proxemiku (vzdálenosti mezi lidmi při komunikaci), posturika (držení, postoj těla), kinezika a její součást gestika (pohyby těla), pohledy a zrakový kontakt, chronemika (hospodaření s časem). Všechny tyto komponenty doplňují komunikaci mluvenou, ale v případě, že lžeme, nás stejně prozradí. A díky této neverbální komunikaci se můžeme přiblížit i těm, co dle některých, „nekomunikují“.

Jak komunikují ti, co nemluví?

Je velmi důležité zmínit je, že nekomunikovat nelze, a to především proto, že komunikujeme celým tělem, jak již vyplývá z výše uvedeného. U osob s různým typem postižení, či jejich kombinací je možné využít různé komunikační systémy, těmto systémům říkáme alternativní nebo augmentativní. Alternativní neboli náhradní, ty komunikační systémy, které plně nahrazují verbální komunikaci, a systémy augmentativní (doplňkové), které napomáhají doplnit verbální komunikaci, která není dostačující. Tyto systémy jsou velice variabilní a mohou být plně přizpůsobeny potřebám konkrétního jedince. A pro koho jsou tedy tyto komunikační systémy vhodné? Zjednodušeně řečeno, pro všechny, kdo mají problémy v komunikačním procesu (dětí, dospělí, senioři, osoby s postižením – autismus, tělesné, mentální, zrakové, sluchové i těžké kombinované, osoby po CMP, úrazech, degenerativních onemocněních, při nádorech, atp., atp.)

Komunikační systémy mají různé podoby, díky kterým mohou být tak přizpůsobitelné konkrétním potřebám jedince. Mohou existovat bez pomůcek (využiti pohybů, neverbálních aspektů komunikace, znaky, apod.). V opačném případě lze využít a aplikovat komunikační systémy s pomůckami (využívání předmětů denní potřeby či jejich zmenšenin, obrázků, fotografií, apod.). Současná doba je nakloněna technickému pokroku, který se nevyhnul ani oblasti AAK, proto můžeme členit systémy s pomůckami technickými (programy pro rozvoj komunikace pro PC, tablety, komunikátory apod.) či netechnickými, které mohou například řadit obrázky či fotografie do komunikačních tabulek, které mohou být řazeny do komunikačních knih, samozřejmě s přizpůsobením se konkrétnímu člověku.

Co je důležité pro výběr správného komunikačního systému?

Důležité je porozumění slovům a chápání jazyka (gramatika, syntax, atp.) a to, zda jedinec umí komunikovat verbálně a do jaké míry. Pro to, aby výběr komunikačního systému byl správný a vyhovující konkrétní osobě, musíme brát v potaz schopnost vykonávání přesných pohybů (pro aplikaci komunikačního systémů, u kterého je zapotřebí využívání gest či znaků), z podobného důvodu je důležitá znalost funkce smyslových orgánů, tedy sluchu a zraku. Pro správný výběr je vhodné znát dobu práceschopnosti jedince, věk a předpoklad dalšího rozvoje neboli prognózy. Samozřejmě je nezbytné znát mentální schopnosti a možnosti jedince, v případě, že by byl vybrán systém, který neodpovídá těmto schopnostem, mohlo by dojít k demotivaci na straně jedince i pečovatele, který je nezbytnou součástí pro nácvik a budoucí komunikační úspěch.

Jaké tedy jsou komunikační systémy?

Komunikačních systémů je velké množství, existují systémy, které jsou určené pro určitý typ postižení, můžeme vyjmenovat skupinu AAK systémů pro osoby s hluchoslepotou existuje například TADOMA, jedná se o jakési čtení řeči hmatem. Ruka osoby s postižením se dotýká obličeje a krku mluvící osoby (palec se dotýká rtů a cítí i pohyby čelistí a jazyka, ostatní prsty ohmatávají tváře, čelist a hrdlo). Dalším systémem, který můžeme zmínit je taktilní znakový jazyk, základem je znakující osoba a osoba s postižením ohmatává ruce znakující osoby. Znaky vychází z klasického znakového jazyka pro osoby se sluchovým postižením, ovšem jsou poupraveny pro potřeby hluchoslepých. Dále je možné uvést Lormovu abecedu, která spočívá v dotecích dlaně, kdy jednotlivé body odpovídají písmenu abecedy. Je možné využít i upravenou formu prstové abecedy, vpisování tiskacích písmen do dlaně, apod. Všechny tyto systémy předpokládají znalost abecedy. Pro osoby, které se stali hluchoslepými ještě před osvojením řeči, je možné využít dalších metod. Musíme upozornit, že je i osoby s hluchoslepotou mají zbytky zraku a sluchu, které je možné využít. A tento fakt využíváme i pro výběr komunikačního systému.

Lormova abeceda

                                                   

Metoda TADOMA

Jedním z nejvyužívanějším AAK systémem v našich končinách jsou piktogramy. Pomocí piktogramů jsou zvyklí komunikovat i osoby bez postižení, piktogramy nás provází téměř všude, ovšem některým osobám mohou nahradit či doplnit komunikaci. Existuje několik variant piktogramů, každá země má jinou variantu, ovšem podstata zůstává stejná. V případě, že osobě nevyhovují piktogramy, je možné zvolit i fotografie, či barevné obrázky, ze kterých jsou nadále tvořeny tabulky či knihy, vše dle potřeb jedince. Jako doplňující dynamický komunikační systém lze uvést znak do řeči. Tento systém je vhodný pro osoby, které dovedou komunikovat verbálně, ovšem nedostatečně, tedy nedostatečnou verbální komunikaci doplňují klíčové znaky. Tento systém napomůže nejen k vyjádření, ale i k porozumění. Znak do řeči je vhodný především pro osoby s mentálním postižením, případně autismem, dysartrií, dyspraxií. Dalším systémem je Makaton, tento komunikační systém je založen na využívání manuálních znaků, obrázků a mluvené řeči, vzhledem ke komplexnosti systému je možné jej využít u osob s mentálním, tělesným a kombinovaným postižením, autismem, ale i u osob s postižením sluchovým. Pro osoby s opravdu těžkým postižením a kombinovaným postižením lze využít facilitované komunikace, která je velmi rozporuplným komunikačním systémem. Podstatou je přidržování ruky či zápěstí osoby s postižením a zajišťuje tak zpětnou vazbu, tedy to, co chce jedinec sdělit. Pro komunikační potřeby je možné využívat piktogramy, obrázky, fotografie, předměty, či cokoliv, co dopomůže ke komunikaci. Cílem je postupně omezovat podporu druhé osoby. Rozporuplnost tohoto systému vychází z možnosti ovlivňování ruky, a tím i vůle jedince s postižením. Další pomůckou pro osoby, které nemluví, a mohou komunikovat pouze pohybem očí, je možné využít tabuli ETRAN – N. Na této tabuli, která je vyrobena nejčastěji z plexiskla, jsou na okrajích umístěny symboly, na které jedinec ukazuje pohybem očí. Symboly jsou přizpůsobovány mentálním možnostem jedince.  Osoby s těžkým a kombinovaným postižením mohou využít je komunikace na bazální úrovni, tedy bazální forma komunikace. Cílem je vytvořit pocit komunikačního bezpečí prostřednictvím tělesného prožitku (pomocí vibrací, orálních, vizuálních podnětů a doteků). Nezbytné u osob s těžkým kombinovaným postižením je schopnost vcítit se do jejich pocitů a prožitků. Detailněji se tímto typem komunikace budeme zabývat příště. Poměrně známým komunikačním systémem je VOKS (neboli výměnný obrázkový komunikační systém). VOKS bývá nejčastěji spojován s diagnózou autismu, ale je vhodný i pro jiné typy postižení (mentální postižení, dysfázie, apod.). Princip VOKS je ve výměně obrázku za konkrétní předmět. Obrázky jsou umístěny v komunikačních tabulkách a následně v komunikační knize, která tvoří v komunikaci jistý řád, což je pro osoby s autismem velmi důležité – jistota a řád.

Komunikační systémy u různých kombinací postižení

A teď trochu konkrétněji. Ač je problematika komunikace osob s kombinovaným postižením poměrně složitá a velice individuální, pokusíme se alespoň nastínit, které systémy je možné využít u různých kombinací. Opět ale připomínáme, že se jedná i situaci zcela individuální a každému může vyhovovat něco jiného.

U osob s kombinací tělesného a mentálního postižení je možné využít takový systém, který bude odpovídat jak tělesnému, tak i mentálnímu stavu. U osob s touto kombinací je nejvhodnější využít právě piktogramy či barevné obrázky. V případě, že jedinec je ztížen těžším stupněm mentálního postižení a piktogramy či obrázky jsou velmi abstraktní, je možné využít buď konkrétní předměty pro komunikaci, nebo tzv. zástupné předměty, tedy zmenšeniny předmětů denní činnosti nebo také fotografie. Je také možné využít také znaky, to ovšem bude záležet na možnosti jedince vykonávat cílený pohyb. Z komunikačních systémů by se dal tedy využít znak do řeči, MAKATON, VOKS, již zmíněné obrázky, fotografie, předměty či v případě těžké kombinace postižení facilitovanou komunikaci či bazální formu komunikace.

U jedinců, kteří mají kombinaci mentálního a zrakového postižení, je důležité využít ostatní smysly, které mohou na velmi dobré úrovni zkvalitnit komunikaci. U těchto lidí je možné nacvičovat velmi známé Braillovo písmo, ale pokud to mentální úroveň nedovolí, není dobré nic lámat přes koleno. Pokud mentální úroveň neumožňuje chápat písmo, které je skutečně velmi abstraktní, je možné využít speciálně upravených piktogramů či obrázků, které jsou vystouplé, tzv. reliéfní, a jedinec je tak může vnímat hmatem. Aby vjem byl komplexní, je také možné v obrázku využívat různé povrchy a materiály. Takto se dá upravit také například komunikační systém VOKS (výměnný obrázkový komunikační systém), který je možné využít. Ale vzhledem k tomu, že zrakové postižení může mít různé stupně, je velmi žádoucí využívat kompenzační pomůcky pro zrakově postižené (televizní lupy, turmon, čtecí zařízení, apod. – v případě zájmu se k tomuto tématu ještě vrátíme).

Velmi jedinečná a také náročná kombinace postižení je hluchoslepota. U tohoto postižení je velmi málo pravděpodobné, že jedinec bude plně neslyšící a plně nevidomí, ve většině případů se dá pracovat se zbytky sluchu či zraku, což se dá říci, že je pro rozvoj komunikace nezbytné. U těchto osoby se dají využít zástupné předměty. Je možné, že jedinec tento předmět částečně uvidí, ale je důležité, aby jej poznal hmatem. Pokud má jedinec zrak na tolik zachovalý, že je schopen jím vnímat, je velmi vhodné tyto zbytky zraku nadále rozvíjet. Není dobré si myslet, že tím zbytky zraku ušetříte, naopak. Tato skupina osob má specifické komunikační systémy, které nejsou zmíněny, ale v případě zájmu se jimi budeme nadále zabývat. Ve zkratce si je zmíníme. Je možné využít znakování ruku v ruce, znakování na tělo, Braillovo písmo, Lormovu abecedu, TADOMA, apod.

Facilitovaná komunikace

ETRAN N

Lormova abeceda

MAKATON

 VOKS 

Doporučená literatura:

Šarounová, J. et al. (2014). Metody alternativní a augmentativní komunikace (Vyd. 1. ed.). Praha: Portál.

Janovcová, Z. (2004). Alternativní a augmentativní komunikace: Učební text (1. vyd. ed.). Brno: Masarykova univerzita. 

Jak se vyrovnat s postižením dítěte

Jak se vyrovnat s postižením dítěte

Narození dítěte je životní událost, která je pro někoho očekávaná, pro někoho neočekávaná, pro jiného šťastná, pro jiného nešťastná, ale narození dítěte s postižením je jistě nepředstavitelný šok pro většinu novopečených rodičů, jelikož většinová věta rodičů v očekávání je „hlavně, ať je zdravé“.

V případě, že lékař tuto informaci rodičům sdělí, nebo se k tomuto závěru rodiče jakkoliv dopracují, přichází na řadu proces vyrovnávání se s touto informací, který lze charakterizovat, protože většina rodičů dětí s postižením si tímto procesem prošla či prochází a průběh je vždy velice podobný.

Před narozením dítěte si rodiče často uvědomují, že existují různé druhy postižení, ale nepřipouští si, že by se tato situace mohla týkat jich samotných. Tato fáze se nazývá nulitní a týká se tedy všech osob těšících se na narození potomka.  V případě, že se rodiče dozví, že jejich dítě je ztížené postižením, v první fázi upadají do negace. Pro tuto fázi je typický prvotní šok. Chování novopečených rodičů je často iracionální a musí se v této fázi vyrovnat s pocitem určité ztráty, ztráty určité představy o „dokonalém“ dítěti, ztráta nadějí a snů spojených s dítětem bez postižení (první slůvko, krůčky, apod.).  V tomto období si rodič ani není schopen racionálně přijímat informace. Délka tohoto stádia je poměrně krátká, ale se odvíjí od toho, jakým způsobem tato zpráva byla sdělena. Následně rodiče přechází do fáze agrese.  Dochází ke stupňování emocí, proč oni? Co udělali špatně? Za co mají pykat? V této fázi je potřebná podpora rodiny a nejbližších. Tato fáze je pouze přechodná a nejbližší by si měli odpustit soucitný úsměv, ale i výčitky, spíše by měli být pro rodiče v této fázi oporou než přítěží. Může se stát, že v této fázi dokonce partneři mezi sebou se začnou obviňovat či se mohou ventilovat na zdravotnickém personálu či na lékaři, který diagnózu stanovil. Existují bohužel i případy, kdy agrese, i když ne fyzická, aplikována na dítě s postižením.  V další fázi rodiče začínají smlouvat, zde rodiče smlouvají s osudem a žádají alespoň o drobné odebrání jejich břemene (například u hluchoslepého dítěte si přejí, aby alespoň trochu slyšel a trochu viděl, apod.). V této fázi rodiče často využívají nebo vyhledávají služby léčitelů, esoteriků, jednoduše se snaží najít pomoc i v alternativě. Záleží také na povahových a osobnostních rysech rodičů, někteří rodiče se mohou vyrovnávat s tímto faktem spíše pasivně (pláč, obtížné vyrovnávání se), jiný zase aktivně (vyhledávání pomoci či příležitostí). V další fázi přichází deprese, rodiče si více uvědomují vážnost a trvalost situace. Může taky dojít k té situaci, že již nejde plakat, jednoduše nejsou slzy, které mají očistný charakter. V této fázi rodičům nepomůže chlácholení, ale odborník. Může se jednat o psychologa či psychiatra, ale v mnohém může pomoci lékař či speciální pedagog. Například lékař může pomoci s radou ohledně možnosti léčby či umírnění zdravotního stavu, kdežto speciální pedagog může nabídnout podporu v různých službách a zařízeních, či poradenství, kam se s dítětem podít, kde můžete dostat radu atp. A po zvládnutí deprese přichází poslední fáze smíření, v této fázi je rodič smířen s postižením dítěte, respektuje tento fakt a snaží se mu přizpůsobit život a své prostředí, ovšem je nutné podotknout, že ne každý rodič se dostane do této poslední fáze smíření.

Jak již bylo nastíněno, existují způsoby, jak se vyrovnat se zátěžovou situací, ale každý rodič má jinou strategii. Tyto strategie se nazývají opingovo. Jednou z těchto strategií je zaměření se na problém, v tomto případě je rodič velmi analytický a snaží se problém rozebrat, sestavit si plán postupu a strategicky postupovat. Zde je rodič velmi aktivní a má potřebu nově vzniklou situaci řešit a ne se jen přizpůsobit. Další opingovou strategií je zaměření se na emoce, tato strategie může být velmi příznivá nebo naopak velice špatná. Rodič se zde může nechat pohltit emocemi, někdy i nesprávně interpretovat některé jevy. A ne vždy ideální strategií je orientace na únik, v tomto případě rodiče hledají útěchu jinde (drogy, alkohol, denní snění). Rodičům také může pomoci odvrácení pozornosti, snaha o změnu pojmenování situace, někomu mohou pomoci prostředky psychoterapie (malba…), velkou podporou pro zvládnutí situace je také nejbližší okolí (rodina, přátelé…), pomocníkem je také odpočinek, je dobré, aby rodiče někdy nezapomněli „vypnout“ (sauna, vířivka, večerní posezení s přáteli…), v mnohém může pomoci i náboženství. Je velice žádoucí, aby rodiče věděli, co jim pomáhá zvládat stresové situace, jelikož skupina rodičů dětí s postižením je velmi riziková a jejich děti potřebují vyrovnané rodiče více než kdokoli jiný a také, rodiče dětí s postižením jsou více ohroženi syndromem vyhoření než ostatní rodiče, proto je vhodné umět zvládnout situaci. Při nezvládnutí stresové situace se mohou objevovat psychosomatické obtíže (bolesti hlavy, břicha…), psychologické obtíže (deprese, vyhasnutí) či změny v chování (snížení celkové výkonnosti, obrácení se k alkoholu, cigaretám…).

Ale co by si rodiče měli uvědomit, dítě své postižení vidí pohledem rodiče. Nemá tolik informací a znalostí o daném postižení, a tedy jej vnímá podle postoje druhého člověka. Dá se říci, že rodiče jsou hlavními strůjci budoucího sebehodnocení dítěte. Samozřejmě na celou problematiku působí i okolí rodiny a to, jak je nejen dítě okolím přijaté. Apelujme tedy na babičky, dědečky, strýčky, atd. Buďte oporou.

Pro zájemce přidáváme videorozhovor s docentem Jaroslavem Šturmou o vyrovnávání se s faktem, že máte dítě s postižením.

A že není vše ztraceno?

To dokazuje příběh Haben Girma. Po několika nepříjemných zkušenostech spojených s jejím postižením – hluchoslepotou se tato mladá dáma rozhodla vystudovat harvardskou univerzitu, konkrétné obor práva, jelikož po jejím vystudování chce být obhájkyní práv osob s postižením. Girma není jediná studentka s těžkým postižením, která studuje vysokou školu, ale je zářným příkladem.

Citovaná literatura:

Baumgartner, F. (2001). Zvládanie stresu – Coping. In: Výrost, J., Slaměník, I. (Eds.), Aplikovaná sociální psychologie II. Praha: Grada Publishing.

Jankovský, J. (2006). Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením: somatopedická a psychologická hlediska. Praha: Triton.

Projevy bolesti

Projevy bolesti

Bolest bývá velmi často každodenním chlebem lidí s těžkým kombinovaným postižením, tato skupina osob má i zvýšené riziko vzniku bolesti. Postižení těchto osob často nedovoluje vyjádřit bolest pomocí slov, jako pečující osoby tedy musíme věnovat velkou pozornost neverbálním projevům, které s sebou nesou velké množství informací. Vzhledem k tomu, že kombinované postižení je velice různorodé, tedy i komunikační projevy jsou velmi variabilní. Jednotlivé projevy se mohou měnit v průběhu života, tyto změny se pojí se změna mi v oblasti vnímání, ale i mění se i věkem. Tyto projevy bolesti pečující osoby často velice dobře rozeznají, ovšem tento článek slouží jako informativní a je možné, že se podaří přinést pro pečující rodiče i novou informaci.

Motorické projevy bolesti

Motorické projevy jsou brány jako velmi významné indikátory bolesti, je možné říci, že u osob, dětí, které nekomunikují verbálně, dochází ke snížení pohyblivosti, ale ke zvýšení svalového tonu.

Neverbální hlasové projevy

Nejčastější projevy bolesti jsou křik, pláč, naříkání, sténání. Opět dochází k rozdílům, zda je jedinec schopen verbálního vyjádření či nikoliv. V případě, že osoba není schopná verbálního vyjádření a bolest neprojevuje křikem ani pláčem, je důležité sledovat i jemné hlasové projevy. Paradoxním vyjádřením bolesti může být i úsměv, ovšem při tomto vyjádření bolesti je na první pohled patrná křečovitost v obličeji. Nezbytné je sledovat další, mimické projevy bolesti.

Mimické projevy bolesti

Mimické projevy jsou jedněmi z nejdůležitějších projevů. Mezi hlavní projevy lze zařadit pevné sevření očí, mračení, napětí ve tváři. U některých osob je možné sledovat při zvyšování intenzity bolesti, snižovaní mimických projevů a zvyšování projevů hlasových.

Fyziologické projevy bolesti

Tělesné projevy jsou hlavní ukazatelé u osob, které nekomunikují verbálně a při komunikaci je důležité sledovat ty nejjemnější projevy. Z fyziologických projevů si lze všímat srdeční frekvence, zrychleného dýchání, zarudnutí či bledosti v obličeji. Lze se orientovat i krevním tlakem či saturací kyslíku, ovšem pro zjištění těchto projevů je potřebné mít přístroje pro jejich měření.

Sebepoškozování či agrese jako projev bolesti

Sebepoškozování bývá často mylně chápáno jako projev necitlivosti jedince, ovšem ve skutečnosti se jedná o komunikační projev, lze jej vyložit jako volání o pozornost druhé osoby, či naopak převedení pozornosti od bolesti k jinému podnětu.

Pro ucelenou představu uvedeme tabulku obsahující ukazatel bolesti a indikátor, který může být pro pečující osobu alarmující.

Ukazatel bolesti	Indikátor
Motorická odpověď	Svalový tonus, mimovolní pohyby, držení těla, obranné reakce, rezistence vůči pohybu, zvýšena či snížena úroveň aktivity
Hlasové projevy	Křik, plač, sténání, naříkání
Fyziologické projevy	Srdeční frekvence, krevní tlak, saturace krve kyslíkem, dýchaní, slzy, zarudnutí či bledost obličeje
mimika	Pevné sevřeni oči, mračeni, prodlouženi nosoretní brázdy, napětí ve tváři
Agrese, sebepoškozování	Agrese vůči sobě i okolí
Sociální a emoční faktory	Strach, úzkost, frustrace, podrážděni či rozrušeni, špatná nálada, stres, deprese
Jídlo/spánek	Zvýšena či snížená chuť k jídlu, nadměrná spavost, nespavost
Stereotypní pohyby	Máváni, mnuti rukou či skřípání zuby

Nápomocné mohou být i znaky příjemného a nepříjemného pocitu, které jsou:

Znaky příjemného pocitu:

- mžikání očima,

- hluboký dech, vzdychání, bručení,

- otevírání očí a úst,

- pousmání, úsměv,

- uvolnění svalového tonu, mimiky, pohybů,

- klidné pohledy do okolí a na poskytování stimulace

Znaky nepříjemného pocitu:

- zavírání očí a úst, blednutí,

- neklidné, nepravidelné dýchání,

- pláč, křik, sténání,

- zvýšení svalového tonu, křečovité držení těla, křečovitá mimika a pohyby,

- reakce symbolizující obranu, odvrácení se od osob a předmětů,

- motorický neklid a stereotypní chování,

- sebepoškozování

Použité zdroje:

Chromá, J., & Sikorová, L. (2015). Specifika bolestivého chování u dětí s těžkým kombinovaným postižením. Česko - slovenská pediatrie, 70(4), 239-243.

Friedlová, K. (2015). Bazální stimulace® pro pečující, terapeuty, logopedy a speciální pedagogy: Praktická příručka pro pracující v sociálních službách, dlouhodobé péči a ve speciálních školách (Vydání 1. ed.). Tábor: Asociace poskytovatelů sociální služeb ČR.

Bazální stimulace a komunikace

Bazální stimulace®

Bazální stimulace je terapeutický koncept, který je speciálně vytvořen pro lidi těžce nemocné a postižené. Tento koncept je vhodný pro různou věkovou skupinu, tedy od předčasně narozených dětí až po seniory. Nejzákladnější myšlenkou bazální stimulace je podpora lidského vnímání na té, jelikož slovo bazální lze volně přeložit jako základní, tedy snažíme se podpořit základní životní potřeby.

Osoby s těžkým postižením si často neumí sami tyto základní životní potřeby uspokojit, což vede k nespokojenosti, a výsledkem dlouhodobého neuspokojování potřeby může vést až k agresivitě či sebepoškozování. A co tedy jsou tyto základní potřeby? Vymezil je Abraham Maslow a obecně platí, že je důležité uspokojit základní potřeby a sledně uspokojovat ty vyšší. Tyto základní potřeby jsou uspořádány následovně. Fyziologické potřeby (potřeba dýchání, jídla, vody, spánku, vyprazdňování, atp.), po naplnění fyziologických potřeb, přichází na řadu potřeba bezpečí a jistoty (jistota rodiny, fyzická bezpečnost, jistota zdraví, apod.), po jejím naplnění přichází na řadu potřeby sociální (přátelství, citový vztah, zakládání rodiny, potřeba být někým přijat). Dále přichází potřeba uznání a následně potřeba seberealizace (dá se pochopit, jako potřeba naplnit své schopnosti). Pro ucelenou představu si tyto potřeby ukážeme na obrázku.

 Je tedy nezbytné uspokojit nejzákladnější potřeby jako pocit hladu, žízně či vyprazdňování, následně je vhodné se zaměřit na potřeby následující.

U osob s postižením, či odkázaných na lůžko je důležité si uvědomit, že při nemožnosti pohybu jsme odkázání jen na to, co nám druhá osoba nabídne, tedy všímejme si toho, co má jedinec s postižením před očima, nedívá se stále do jednoho bílého místa? Stále zírání do bílého stropu může vyvolat velmi nepříjemné pocity i stavy. Co daná osoba slyší, jaké jsou sluchové vjemy okolo? Velmi důležitá je i jistota ve vztazích a celkově pocit stability prostředí. Může se daná osoba na Vás spolehnout, jste její opora? S tímto pocitem přímo souvisí i potřeba být někým přijat, pocit něhy i přes postižení či nemoc, která jedince provází. Dále mezi tyto pocity patří úcta a jistá potřeba nezávislosti, zkusme se jenom vžít do situace, že vše, co se nás týče je závislé na druhé osobě, nepříjemná představa, že?

 Koncept bazální stimulace respektuje člověka jako jeden celek, což je jeho neodmyslitelnou výhodou. Člověk totiž není složeninou jednotlivých částí těla a orgánů, ale tělo funguje jako celek a je tedy potřeba na člověka takto nahlížet. Pro představu je celistvost jedince znázorněna na obrázku.

To by bylo k úvodu a teď k samotné bazální stimulaci.

Bazální stimulace využívá tři základní prvky – pohyb, komunikaci a vnímání. Dá se říci, že pouze ten člověk, který v určitou chvíli vnímá své tělo a sám sebe a pokud je zvolen vhodný komunikační kanál, tak tento člověk je schopen vnímat své okolí a také s ním komunikovat. Bazální stimulace je tedy postavena na prapůvodní formě komunikace, můžeme říci na komunikaci ještě v době nitroděložní, komunikace na úrovni tělesna, pohybu a vibrací. Jistě mnoho z nás zná příběhy o lidech v kómatu, jejichž život byl odkázán pouze na funkci přístrojů a péči druhých osob. Příběhy těchto osob spojují milující příbuzní, kteří se nenechali odradit a každý den chodili svým blízkým vyprávět své každodenní příběhy a nenechali se odradit tím, že „to nemá smysl“. Na doporučení donášeli do nemocnice a jiných zařízení oblíbené předměty, hudbu, a tak podobně, které byly důležitou součástí v procesu uzdravení se. Důležité totiž je, že lidský mozek je schopen si uchovat životní návyky ve více oblastech, a to je velmi důležité, protože se tak zvyšuje šance na reaktivování mozkové činnosti. Oblíbené činnosti, hudba, vůně, předměty v mozku vyvolávají aktivitu, kterou potřebujeme.  Tato aktivita dopomáhá k vytváření nových mozkových spojů.

 Jak již bylo zmíněno, jedním z hlavních prvků konceptu bazální stimulace je vnímání, tak si tento pojem trochu přiblížíme.  Uveďme si příklad matky a jejího dítěte. V případě neklidu matka intuitivně vezme dítě do náručí a pohupuje s ním a přitom mu vypráví a klidným hlasem jej konejší. Jistě si to umíme představit, ale uvědomme si, že ač intuitivně, tak je prováděna základní stimulace prostřednictvím těla, pohupováním, tedy tělesnou stimulací a sluchovým vnímáním (zpívání, pobrukování). Stejný postup je možné využít i u osob s postižením, bez rozdílu.

Vnímání probíhá prostřednictvím sluchu, zraku, chuti, čichu, hmatu, základními smysly. Zkusme se jenom vžít do situace, že jeden ze smyslů nemá dostatek podnětů. Nemůžeme se dotknout nějakého předmětu, uslyšíme zvuk, chceme se podívat, co se stalo, ale nemůžeme se otočit. A tato situace se opakuje několik týdnů, měsíců, možná i let. Omezení vnímání smyslu, či pohybu vede ke změně vnímání okolního světa, ale i vlastní osoby. Cílem bazální stimulace je zprostředkovat vnímání okolního světa pomocí jiných smyslů, jelikož i osoba s velmi těžkou změnou vnímání je schopná využít jiný smysl. Při poskytování podnětů je důležité vnímat i komunikační projevy jedince. V mnoha případech tyto osoby umí komunikovat jen velmi omezeně, v případě, že jedinec není schopen se vyjádřit pomocí slov, je nezbytné sledovat ty nejzákladnější projevy jeho těla, které s sebou nesou informace o prožívání. Pro nejzákladnější orientaci si uvedeme znaky příjemného a nepříjemného prožívání.

Znaky příjemného pocitu:

v  mžikání očima,

v  hluboký dech, vzdychání, bručení,

v  otevírání očí a úst,

v  pousmání, úsměv,

v  uvolnění svalového tonu, mimiky, pohybů,

v  klidné pohledy do okolí a na poskytování stimulace

Znaky nepříjemného pocitu:

v  zavírání očí a úst, blednutí,

v  neklidné, nepravidelné dýchání,

v  pláč, křik, sténání,

v  zvýšení svalového tonu, křečovité držení těla, křečovitá mimika a pohyby,

v  reakce symbolizující obranu, odvrácení se od osob a předmětů,

v  motorický neklid a stereotypní chování,

v  automutilace

Více o komunikaci osob s postižením uvádíme v článku „Možnosti komunikace“ a hlavně si uvědomme, že dříve převládající názor, že osoby, které mají těžké postižení „nevnímají a nekomunikují“ je dávno překonaný a lživý.

Bazální stimulace a postižení

Bazální stimulace je vhodná pro osoby v kómatu, nemocné, pro osoby všech věkových skupin, ale co skupiny osob s postižením? Pro které skupiny je vhodná a pro které nikoliv? Odpověď je snadná, je vhodná pro všechny. Osoby s autismem, mentálním, sluchovým, zrakovým, tělesným, kombinovaným a těžkým kombinovaným postižením, atp.

Při využívání konceptu u konkrétní osoby je nutné respektovat jistá pravidla vývoje, tedy snažit se poskytovat podněty a respektovat přitom pravidlo vývoje, snažit se poskytnout přiměřený podnět.

Techniky využívané v bazální stimulaci

Pro rozvoj a podporu smyslů a vnímání jsou v konceptu bazální stimulace vyvinuty techniky. Pro somatickou stimulaci lze využít různé typy koupelí - zklidňující, povzbuzující, neurofyziologickou. Dále různé typy polohování – mumie, hnízdo, mikropolohování , masáž stimulující dýchání, kontaktní dýchání, kontaktní dýchání s vibrací. Jak koupele, tak i polohování mají svá pravidla. Pro stimulaci vibrační dopomáhá uvědomění si spojitosti kůže a kostry. Pro vibrační stimulaci můžeme využít našeho hlasu, respektive vibrací hlasivek. Prostřednictvím doteku si jedinec může uvědomit své ruce. K vytváření vibrací mohou stačit ruce terapeuta, vibrační hračky, vibrační zařízení, ale i hudebních nástrojů (např. tibetská mísa). Nadále stimulaci vestibulární lze provádět velmi variabilně, s pomocí těla terapeuta, prostým polohováním, změnou polohy lůžka, stimulace tzv. ovesným klasem, atp. Stimulace olfaktorická (vůně a chutě) v člověku vyvolává vzpomínky na určité události a může vyvolávat pozitivní, ale i negativní reakce samozřejmě.  Stimulaci v dutině ústní lze provádět pomocí tuhé stravy, ale je možné využít ochucené váčky, které stimulují chuť a nehrozí tak riziko vdechnutí či nesprávného rozkousání. Velmi důležitá je i stimulace zraková, která dopomáhá vnímat okolí, orientovat se, poznávat lidi a předměty kolem sebe, schopnost učit se, dodává pocit jistoty, jedinec může prožívat pozitivní vjemy. Stimulace taktilně – haptická (dotek), dotek je pro lidského jedince velmi důležitý, to samé platí i pro osoby s postižením či nemoci, naopak možná si tyto osoby doteku váží a potřebují jej více než osoby, které netíží žádné postižení. Pro tuto stimulaci lze využít oblíbené předměty, hračky (různé materiály), kelímky, žínky, ručníky, teplo či chlad, atp. V bazální stimulaci se setkáváme s pojmem tzv. iniciální dotek, tento dotek je velice důležitý, jelikož se tímto dotekem s jedincem vítáme (upozorňujeme jej, že budeme komunikovat) a také loučíme, je poměrně nezbytné, aby každý tento „rituál“ respektoval. Dále stimulace auditivní je velmi důležitá, jelikož hudba nebo lidský hlas má své pozitivní vibrace a vyvolávají v člověku různé pocity.

Odkazy na videa s masážemi:

Bazální stimulace

Masáž stimulující dýchaní

Stimulace "ovesným klasem"

 Orální stimulace

Citovaná a doporučení literatura:

Friedlová, K. (2009). Bazální stimulace pro učitele předmětu ošetřovatelství I. a II. (Vyd. 1. ed.). Frýdek-Místek: Institut Bazální stimulace.

Friedlová, K. (2015). Bazální stimulace® pro pečující, terapeuty, logopedy a speciální pedagogy: Praktická příručka pro pracující v sociálních službách, dlouhodobé péči a ve speciálních školách (Vydání 1. ed.). Tábor: Asociace poskytovatelů sociální služeb ČR.